Jiří Friedl

Doc. PhDr. Jiří Friedl, Ph.D., DSc vystudoval na Slezské univerzitě pětiletý magisterský obor Historie s rozšířenou výukou jazyků. Ve své další vědecké práci se zaměřil na problematiku československo-polských vztahů během a po druhé světové válce. V Opavě dosáhl rovněž habilitace prací „Vztahy mezi Československem a Polskem v letech 1945-1949“. Dnes ve vztahu ke své alma mater působí jako člen oborové rady doktorského studijního programu Historické vědy. Jako vědecký pracovník oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR se nadále věnuje československo-polským vztahům v nejnovějších dějinách a dějinám ozbrojených sil Československa a Polska v období druhé světové války. Několikrát také účinkoval v popularizačním pořadu České televize Historie.cs. Roku 2011 obdržel za svou badatelskou i popularizační činnost v oblasti nejnovějších dějin česko-polských vztahů Bronzový Záslužný kříž Polské republiky.

Web: http://www.hiu.cas.cz/cs/lide/seznam-pracovniku/friedl-jiri.ep/

Proč se rozhodl pro studium v Opavě a jak hodnotí současné studenty historie? Jak vzpomíná na dobu strávenou v Opavě? Dočtete se v našem minirozhovoru.

Jaký obor/specializaci jste na Slezské univerzitě studoval? Proč jste se při výběru univerzity rozhodl právě pro Opavu?

Studoval jsem v letech 1996-2001 pětiletý magisterský obor „Historie s rozšířenou výukou jazyků“. Z finančních důvodů pro mě tehdy nepřipadaly univerzity v Čechách v úvahu, proto jsem se hlásil pouze do Opavy, Olomouce a Brna. Nával na vysoké školy byl tehdy enormní a nebylo snadné se na VŠ dostat. Přijímací zkoušky byly obtížné (písemné a ústní), vyžadovaly se velmi solidní znalosti dějin a skutečný zájem o obor. Zkoušky v Opavě jsem úspěšně složil, ale z kapacitních důvodů jsem nebyl přijat. Vyšlo to až druhý rok. Opava mě ve srovnání s jinými školami zaujala mj. tím, že u přijímacích zkoušek byl tehdy systém, který zabraňoval tomu, aby písemné testy psal někdo, kdo neměl. Na přijímacích zkouškách na jinou VŠ (nechci jmenovat) se mi stalo, že se vůbec nekontrolovalo, zda přítomní jsou skutečně adepti na studium, nebo zda neposlali místo sebe někoho, kdo by test za ně napsal. Zaujal mě také netradiční odbor „historie s rozšířenou výukou jazyků“. V letech 2001-2004 jsem na SU pokračoval v doktorském studiu.

Jak vzpomínáte na dobu strávenou na Slezské univerzitě?

SU byla mladou univerzitou a z toho vyplývala celá řada obtíží spojená zejména s přístupem k odborné literatuře. Nevím, jaká je situace dnes, ale tehdy to nebylo veselé a některé spolustudenty to i dost iritovalo, takže přestupovali jinam. Mně osobně tehdy zklamalo, že se během studia snižovala hodinová dotace na studium cizích jazyků (z původních osmi hodin týdne na čtyři). Na rozdíl od současné doby, kdy studentů je na VŠ obecně mnohem více, nás v ročníku nebylo mnoho, což mělo celou řadu výhod a podle mne to přispívalo k tvůrčímu a soutěživému prostředí a tím i rozvoji odbornosti.

Věnujete se profesi, která souvisí s oborem/specializací, kterou jste na SU vystudoval? Případně zda a jak jste studium uplatnil ve svém profesním životě?

Profesi historika se věnuji od ukončení studia. Už v roce 2003 jsem nastoupil na částečný úvazek do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a po krátkém působení na Obchodně-podnikatelské fakultě SU jsem v roce 2006 nastoupil do Historického ústavu AV ČR jako vědecký pracovník. Externě jsem přednášel mj. na Karlově univerzitě, nyní přednáším na Masarykově univerzitě. Nebylo to však lehké, cesta byla trnitá, věda je během na dlouhou trať…

Je něco, co byste chtěl současným studentům ÚHV vzkázat?

Při své praxi na univerzitě se často setkávám s touto motivací studentů, kteří šli studovat historii: „Matika mi nejde, jazyky mě nebaví, tak možná ten děják. Hlavní je mít titul“. Pokud jste ke studiu historie dospěli stejným způsobem, pak je to ŠPATNĚ! Rozdíl oproti mé a současné generaci (aspoň tak se mi to jeví) je v tom, že my jsme šli studovat historii s tím, že se jí budeme (pokud možno) i profesně věnovat – ať už jako vědečtí pracovníci, archiváři, učitelé, pracovníci muzeí apod.

 

Foto: archiv J. Friedla